Rozšířené menu


Příběhy běžců

Přes osmdesát tisíc běžců. Tolik jich jen v roce 2017 běželo závody RunCzech. Na start nastupují s jinou motivací, s různými důvody. Jeden běhá pro zdraví, druhý pro charitu a třetího to prostě hrozně baví. Každý z nich má svůj originální příběh. A právě tady si je můžeš přečíst, nechat se inspirovat a nakonec se také postavit na start. Začít psát svůj vlastní běžecký příběh. Pokud se i ty chceš o ten svůj podělit s ostatními, pošli jej na [email protected]
  • Michal Veselý

    Příběh Gold PIM Kinga Michala, který má na kontě více než 50 RunCzech závodů

    Michalovi Veselému je 56 let a letos je to 10 let od zveřejnění jeho článku Chvíle, kdy člověk pozná sama sebe, který byl otisknutý v MaratoNovinách číslo 1/2008. Vzhledem k tomu, že Michalova vášeň neopadla a stále běhá, rozhodl se se opět po 10 letech podělit o další běžecké poznatky a zážitky.

    "S běháním jsem začal až po konci úspěšné aktivní tenisové kariéry (halový mistr ČSSR , hráč světového žebříčku ve dvouhře a čtyřhře) ve 36 letech v roce 1998 úplnou náhodou. Tenkrát jsme s klukama z tenisu hráli fotbálek a mě se zdálo, že moje kondice není nejlepší a že si půjdu teda zaběhat. V té době jsem vůbec netušil, že mě běhání úplně pohltí na několik let, tedy až dodnes. Strašně mě to bavilo a po osmi hodinách tenisového tréninku jsem šel na 10-15 km běhat, byl to takový adrenalin. 

    Můj první závod byl hned pražský maraton, asi po dvou měsících tréninku v témže roce. Vůbec jsem netušil, co mě čeká. Můj syn se mi zeptal: "Tati, kdy tě mám čekat v cíli?" A já mu říkám, čekej tam tak za 3 hodiny 45 minut a nakonec jsem byl v cíli v čase 3:44:25 . A to byl teprve začátek... V roce 2008 jsem měl již odběhnutých 6 pražských maratonů,  byl jsem se šesti starty PIM King a také jsem si zaběhl několik maratonů zahraničních. 

    Tenkrát jsem psal, že bych se rád zúčastňoval maratonských závodů u nás i v cizině i v dalších letech a to jsem i dodržel. Nyní jsem se 16 pražskými maratony hrdý nositel ocenění Gold PIM King a k mým pěti zahraničním maratonům do roku 2008 (New York, Londýn, Berlín, Paříž a Rotterdam) přibylo dalších sedm (Řím, Las Vegas, Barcelona, Istanbul, Košice, Stockholm a Chicago). Nyní mám za sebou 29 maratonů, z toho 17 v Praze.

    Všechny maratony, co jsem běžel, měly nezapomenutelnou atmosféru a byly vždy něčím výkomečný. Například v New Yorku se startuje na Verrazano bridge, který má dvě patra a trasy se sbíhají až po několika kilometrech, to samé v Londýně, kde  se startovalo dokonce na třech místech. V Istanbulu se začíná zase v Asii a končí v Evropě. V Las Vegas se startovalo v šest ráno za přítomnosti bílých tygrů v kleci a parašutistů. V Chicagu v pěti vlnách po deseti minutách, startovalo 45 tisíc běžců. V Římě se končilo u Colossea. V Rotterdamu bylo v dubnu přes třicet stupňů a běžci tam kolabovali... Nezapomenutelný se pro mě ale stal maraton ve Stockholmu, který je v červnu. Tenkrát jsem vyrazil z Prahy pouze v šortkách a tričku, s předpokladem, že tam bude teplo jako u nás.  To jsem se ale mýlil. Ve Stockolmu byly 3 stupně, byl silný vítr a padaly provazy vody. Všichni byli oblečeni v nepromokavém teplém obleku, až na mě. Na 30. kilometru mě byla taková zima, že jsem to chtěl vzdát. Vlezl jsem do stanu pro běžce, kde mi dali deku a kde seděli další běžci. Asi po pěti minutách si říkám, přeci to nevzdáš, nikdy si nic nevzdal! Vyšel jsem s tou dekou z toho stanu a takovým chůzoběhem pokračoval. Deku jsem nakonec odhodil až před Olympijským stadionem, kde byl cíl, a závod dokončil. 

    Nejtěžší je pro mě ale vždy pražský maraton, protože mě, rok co rok, čeká po závodě ještě minimálně 3 až 5 hodin tréninku výuky tenisu a to pořádně bolí :-).

    Můj sen je se zúčastnit ještě dvou maratonů v cizině. Již dva roky se zkouším přihlásit na maraton v Tokiu, ale ta šance je minimální. Třeba letos se hlásilo 350 tisíc běžců a jenom 30 tisíc může běžet. Bohužel jsem nebyl vylosovaný. Tokio a Boston jsou moje poslední dva maratony, co mi chybí do World Marathon Major.

    A kdo nemá ještě dost! 
    Když k mým 17 pražským maratonům připočtu ještě 19 pražských půlmaratonů (poslední letos v dubnu) a 15 závodů Prague Grand Prix na 10km, tak jsem na čísle: 51 závodů s RUNCZECH a toho si moc vážím.
    Na závěr bych chtěl říct, že i když již žádné osobní rekordy netrhám, tak mě běhání stále baví a ten pocit při probíhání cíle je k nezaplacení...


    Moje osobní rekordy: Maraton 3:30:45, půlmaraton 1:32:44, 10km 42:43.
    To je asi zatím vše a budu se na vás opět těšit s novými běžeckými dojmy za 10 let v roce 2028."

  • Soňa Kotulkova a Michal Hrabec

    Soňa a Michal: běžecká svatba při půlmaratonu

    Až se Soňa Kotulkova a Michal Hrabec z populárního běžeckého blogu Running2 za pár dní postaví na start dvacátého Sportisimo 1/2Maratonu Praha, od ostatních běžců je docela snadno poznáte. Soňa poběží v bílých botách, legínách a šatech, Michal zase ve speciálním běžeckém obleku s kravatou. Pražský půlmaraton je totiž pro oba dva výjimečný- před třemi lety se při něm poznali a nyní se v polovině závodu vezmou!

    Vyznání lásky, polibky nebo žádost o ruku, to vše jsme v cíli závodů  RunCzech ve větší či menší míře viděli, ale běžecká svatba? Velká premiéra, kdo ví, jestli ne světová… Soňa s Michalem vyběhnou bok po boku ve svých běžecko-svatebních šatech a na dvanáctém kilometru, přímo pod letenskými schody, připravují opravdovou svatbu. A potom? Potom spolu, opět bok po boku, doběhnou do cíle. Jako novomanželé.

    Pro Soňu a Michala je běh společná vášeň. Spolu trénují, závodí a o všem okolo píší na společný blog. Kdy a jak jejich společný příběh napsal první řádky? „Budou to tři roky. Seznámili jsme se na půlmaratonu v Praze,“ vzpomíná Soňa, ale Michal ji skočí do řeči: „ono to bylo ještě trochu jinak. Tři týdny před půlmaratonem měl  adidas tiskovku, na kterou jsem původně vůbec nechtěl jít, ale protože nikdo jiný nebyl, musel jsem. A přitom byla o kosmetice… No a tam jsem poprvé zahlédl Soňu.

    Chvíli se nic nedělo, tři týdny do půlmaratonu uběhly rychle, Michal i Soňa svých 21 kilometrů zvládli (Soňa v totální euforii a poprvé v životě) a po závodě na sebe narazili při převlékání v právnické fakultě. „Soňa byla zády ke mně, měla u sebe tašku z té tiskovky, já ji oslovil, ona se otočila a mně spadla brada,“ směje se Michal.

    Spolu s dalšími kamarády vyrazili hned po závodě na oběd, sedli si vedle sebe, zapovídali se a od té doby jsou spolu. A taky spolu chodí po horách, surfují, hrají golf a především… Především běhají. „Běhání celý náš život hodně ovlivňuje, oba dva nás to hrozně baví. Asi jsme trochu blázni, normální člověk by to s námi asi nedal a pro ostatní jsme dost akční, my ale máme stejný pohled na život. Prostě jsme se asi hledali,“ přemýšlí Soňa.

    Když už oba dva tolik běhali, napadlo je, že by o své vášni mohli také psát. Michal tehdy přispíval na Rungo.cz, Soňa do Marianne, ale oba toužili tvořit, to, co sami chtějí. Proto vznikl blog Running2.„Můžeme se mnohem víc věnovat běhání a psaní o něm. Lidem říkáme, že nemusejí být nejlepší, ale že prostě stačí běhat. Lidi nás už mají s běháním spojené, i proto jsme vymysleli svatbu právě na půlmaratonu. Zrovna tenhle závod oba milujeme a máme tu taky dost známých a fanoušků,“ vysvětluje Soňa.

    Běžecké duo od začátku vědělo, že chce netradiční svatbu, ale finální podoba se nerodila lehce. „Nejdřív jsme mysleli, že se vezmeme sami dva v Indii, pak byla varianta cíl půlmaratonu, ale nakonec nám polovina závodu vyšla jako úplně nejlepší,“ usmívá se Michal a Soňa dodává: „neměli jsme běžecké zásnuby, tak budeme mít běžeckou svatbu. Běh k našemu životu prostě patří, jinak to nešlo.

    Až Michala a Soňu na trati půlmaratonu potkáte, nestyďte se jim popřát vše nejlepší k jejich velkému dni. Nebo se nechte inspirovat – potkat svoji životní lásku na běžeckém závodě, to přeci nezní špatně!

  • Martin Hakl

    Running With Those That Can’t: půlmaraton za dětský úsměv

    Už za necelé tři týdny odstartuje jubilejní dvacátý ročník Sportisimo 1/2Maratonu Praha. Stalo se již dobrou tradicí, že poté, co se do pražských ulic vydá bojovat jedenáct a půl tisíce běžců, na start se postaví ti praví hrdinové. Na sobě mají trička s nápisem Running With Those That Can’t, po boku vozíky s handicapovanými dětmi a před sebou závod, při kterém neběží na čas ani kvůli osobním rekordům.

    Jeden z těch, kteří při závodech RunCzech vykouzlí úsměvy na dětských tvářích, je Martin Hakl. A právě on představuje organizaci Running With Those That Can’t. „Jsme parta dobrovolníků společně s dětmi ve speciálních sportovních vozících. Celé je to o tom, že i někteří rodiče neběžci se odhodlají urazit alespoň 5 nebo 10 kilometrů, aby mohli prožít atmosféru společně se svými dětmi. Je to o tom, že ač se s lidmi, se kterými běžíte v týmu, seznámíte dvě hodiny před startem, je z vás super parta, kdy si prostě těch 21 kilometrů užijete a nezmizí vám ani na minutu úsměv z vaší tváře. Najednou může být i z běhu týmový sport,“ vysvětluje Martin.

    Běžci z Running With Those That Can’t tradičně startují na úplném konci. Má to hned několik důvodů. „Trasa je volnější, máme možnost víc vnímat svět kolem sebe a míjíme ty, kteří nezaběhnou světové rekordy, ale jdou posunout své vlastní hranice, splnit si sen, nebo si prostě něco dokázat. Pro nás je každý vítěz bez ohledu na umístění,“ říká Martin. Pokud jste někdy start téhle party viděli na vlastní oči, pravděpodobně budete souhlasit i s dalším plusem pozdního startu – na závodech RunCzech jen těžko zažijete emotivnější chvilku…

    Do jednoho závodu RWTTC zapojí přes třicet dětí. „Někteří z nich urazí jen část závodu a v půlce se prostřídají s ostatními. To nic ale nemění na tom, že všechny mají po závodě obrovskou radost z cílové medaile nebo pohárů, které jim osobně předáváme. A od rodičů dobře víme, že ještě několik týdnů nemluví o ničem jiném a vyzvídají, kdy bude další takový závod.“

    I proto se s Running With Those That Can’t můžete potkat i na několika dalších bězích RunCzech. Nechybějí na všech třech pražských závodech a vyrážejí i na půlmaraton v Karlových Varech. „Je spousta příležitostí, jak naši iniciativu podpořit a pomoci. Ať už se s námi rozhodnete běžet, pošlete dobrovolný příspěvek nebo se stanete sponzorem jednoho z vozíků,“ přibližuje Martin Hakl.

    Pro něj a celou jeho partu však závod protnutím cílové pásky nekončí. Získané finanční prostředky poté putují na nákup speciálních sportovních vozíků Benecykl. „Ty po závodě darujeme vybraným rodinám. Věříme, že účast na velkých sportovních akcích a snadná dostupnost přírody činí život rodin aktivnější a lepší.“

    Mezi sponzory RWTTC jsou i společnosti, které přispívají pravidelně každý rok. „Darují nám finanční prostředky na nákup vozíku, ten jim označíme jejich logem. A často vytvoří i vlastní běžecký tým, který se stane doprovodem vozíku s dítětem v průběhu celého závodu. Je to skvělá příležitosti pro trochu jiný teambuilding. Navíc po závodě proběhne slavnostní ceremoniál s předáním vozíku rodině, takže je hned zřejmý přínos celé akce,“ dodává Martin, kterého na ostatních závodech můžete vidět v dresu – .

     Pokud vás tohle povídání nalákalo, přidejte se, vzkazuje Martin. „Zkuste i vy občas zapomenout na časomíru, osobní rekordy a prožít závod z úplně jiné perspektivy. Pomáhejte během. Má to smysl. .“

  • Jan Roubíček

    Honza: Chlastal jsem. Teď běhám pro život.

    Jeho životní příběh by vystačil na pěkně dramatický film. Hlavní roli by kromě čtyřiatřicetiletého číšníka z Prahy hrál alkohol, běh a naděje. „Jsem Honza, abstinující alkoholik, který se rozhodl bojovat sportem,“ představuje sám sebe muž, jemuž dnes osud nastavuje přívětivější tvář.

    Sám o sobě Honza Roubíček říká, že když něco dělá, snaží se to dělat pořádně, na maximum. Bohužel to platilo i pro chlast. „Nikomu bych nepřál poznat pocit, kdy každé ráno vstáváte a hledáte flašku rumu, protože jinak nemůžete na nohy, klepete se tak, že nedokážete vypít kávu, aniž by půl hrnku neskončilo na podlaze. Stal jsem se rukojmím ve vlastním těle, rukojmím něčeho, co nejde ani popsat slovy,“ vzpomíná na těžké chvíle.

    Temné démony podporovala i Honzova práce. Živí se jako číšník, každý den tak mohl do sytostí pít to, co bylo zrovna po ruce. „Sám sobě jsem se hnusil, nevěděl jsem kudy kam a vše se mi hroutilo pod rukama. Přiznat si realitu bylo nesmírně obtížné, ale důležité pro další léčbu.“ S alkoholovou závislostí Honza začal bojovat v Bohnické léčebně a dnes je z něj abstinující alkoholik.

    Pořád však dobře ví, že nadosmrti vyhráno ještě není. „Dnes už je to mnoho let, co s tímhle životním strašákem bojuju každý den. Zatím úspěšně. A jestli se ještě někdy napiju? Věřím, že ne, ale jistě to říct nemůžu, to bych byl pokrytec. Ale určitě bych chtěl poděkovat celé své rodině, několika opravdovým kamarádům, co mi pomohli a všem v Bohnické léčebně. Vaše práce má smysl!

    Honza si za způsob boje proti alkoholu nakonec vybral sport. Jak to tak bývá, než se poprvé rozběhl, vůbec si nedokázal představit, že mu to půjde a bude si to ještě navíc užívat. „Můj život se dělí na dvě důležité etapy: s chlastem a bez něj. Po ukončení protialkoholní léčby mě k běhu přivedl můj kamarád  Martin. Společně jsme hledali sport, který mě finančně nezničí a zároveň mě bude bavit. Rozhodnutí padlo na běh. Stačí přece jen koupit si boty a vyběhnout,“ líčí svoje běžecké začátky.

    Ty byly krušné, několik prvních týdnů si Honza za svoje běžecké předsevzetí nadával. A pak to začalo jít. Trénoval, užíval si pohyb a vybíral svůj první závod. Volba nakonec padla na Mattoni 1/2Maraton Ústí nad Labem, to se psal rok 2016. Proč zrovna Ústí? „Jednoduchá volba. Bál jsem se velkého tepla v letním období a taky mě zaujal průběh chemičkou.“

    Honza nikdy žádný závod neběžel a vlastně ani nevěděl, co má od takové akce očekávat. Atmosféra závodu ho tak o to víc dostala. „Pamatuju si to jako dnes, já byl snad první ve startovním prostoru. Nervozita opadla společně s výstřelem a prvními tóny Vltavy, to musí dostat každého běžce.  Tehdy jsem si připadal hrdý, že jsem součástí takové velké rodiny běžců,“ líčí.

    V Ústí tehdy pár dní před závodem panovalo psí počasí, pršelo i celý den před startem. Jako zázrakem, těsně před startovním výstřelem Honzova prvního závodu se vyčasilo. A kromě té běžecké rodiny byla na startu ústeckého závodu i ta Honzova. „Obrovskou oporou  mi na závodě byl můj otec, který mi přišel fandit. Jsem strašně rád, že to byl právě on, kdo se mnou sdílel tak důležitý den.“

    Honza si celý závod neuvěřitelně užíval, ať už díky parádním fanouškům nebo kapelám podél trati. Konec závodu svého prvního závodu má ale trochu v mlze. „Poslední kilometr si moc nepamatuju. Tedy kromě okamžiku, kdy jsem protnul cíl, a na krku se mi houpala má první medaile. Jsem na ni právem pyšný.“

  • Ondřej Fialka

    Běhání je pro mě kolektivní sport, říká Ondřej

    Před nějakými osmi lety začal Ondřej Fialka běhat jenom tak, pro radost. Dnes má za sebou desítky menších závodů, osm půlmaratonů a tři maratony. Ona zásadní ingredience, tedy radost z běhání a pohybu, mu zůstala dodnes.

    Když se Ondřej v roce 2010 přihlásil na pražskou Grand Prix, neměl v nohách zrovna hodně tréninkových kilometrů a startovní číslo si na hruď poprvé připnul právě až před desetikilometrovým nočním závodem. „Bylo to teprve podruhé, co jsem se pustil do takové vzdálenosti - poprvé jsem si dal deset kilometrů v tréninku, abych zjistil, zda to vůbec uběhnu. To se mi sice povedlo, ale dva týdny mě pak bolela chodidla,“ vzpomíná Ondřej.

    Záhy zjistil, že za bolavé nohy mohou špatné boty. Promptně to vyřešil nákupem nových, tentokrát opravdu běžeckých, a prvnímu závodnímu startu nestálo v cestě už nic. A co si z něj pamatuje? „Někdy na sedmém kilometru jsem už stěží popadal dech, když se vedle mě ozvalo zvonění telefonu. Běžec vedle ho zvednul a začal v klidu konverzovat, aniž by zpomalil: ,ahoj, já teď běžím tu desítku… No jsem asi na sedmém kilometru, pohoda...´“

    Ondřej po prvním závodě (mimochodem zaběhnutém v pěkném čase těsně nad padesát minut) začal běhat pravidelněji a v roce 2013 se přihlásil na svůj první půlmaraton. Pražský promarodil a sledoval jej pouze v televizi, premiéra tak připadla na Mattoni 1/2Maraton České Budějovice. S drobnými křečemi jej úspěšně zdolal, ale tři kilometry před cílem zažil malé drama. „Běžec přede mnou se najednou sesunul k zemi. Několik dalších lidí ho pohotově chytilo, naštěstí nebyl v bezvědomí, pouze vyčerpaný. Jelikož jsem tehdy běžel s mobilem, hned jsem volal sanitku. Ta přijela bleskově, během tří minut,“ líčí méně radostnou stránku, ze které vyplývá ponaučení, že běžci by neměli přeceňovat svoje síly a na start závodu nastupovat, pokud si nejsou jisti, že na to opravdu mají.

    Další zlom v Ondřejově běžeckém životě přišel v roce 2015, kdy poznal skupinu adidas Runners. „Našel jsem si tam spoustu běžeckých kamarádů, se kterými mě běhání začalo opravdu bavit. Mezi běžci jsem poznal i lidi, kteří chodili na tréninky projektu Mattoni FreeRun a přidal se k nim, konkrétně do skupiny Petry a Lucky na Letné. Bez nich a ostatních kamarádů z freerunových tras bych určitě běhal mnohem méně a nejezdil na tolik závodů. Běháni je proto pro mě jednoznačně kolektivní sport,“ přiznává.

    Ve stejném roce si teď už nadšený běžec poprvé vyzkoušel maraton, volba padla na Drážďany. „Byl to úžasný zážitek. Do té doby jsem k maratonu vzhlížel jako k něčemu, co možná nikdy nedám a najednou jsem ho měl úspěšně za sebou.“ K maratonské premiéře pak loni přibyla i Praha s Budapeští a osobní rekord vylepšený na 3 hodiny a 43 minut. Loňský rok byl pro Ondřeje - co se osobáků týče - hodně plodný, zlepšil se na pětce (na O2 Pražské štafetě), desítce (při Birell Grand Prix) i na půlmaratonu v Karlových Varech.

    Ondřej se postupem času ze silnice dostal i k horským trailům a se svými běžeckými přáteli jezdí na takzvané běhovýlety. „O víkendu jedeme ráno vlakem nebo autobusem do pěkné přírody za Prahu, běžíme pohodovým tempem mezi 20 a 30 kilometry s cílem na nějakém zajímavém místě, třeba hradě, zámku, skanzenu, minizoo či pivovaru. Je to krásné spojení sportu v přírodě a příjemného dne s kamarády.“ Ondřej před osmi lety začal běhat jenom tak, pro radost. Dnes zvládá tréninky, závody nebo takovéto výlety opět pro radost. Běžecký kruh se uzavřel.

  • Alena Sojková

    Jednoduše jsem si řekla, že to zkusím, vzpomíná Alena na běžecké začátky

    Ještě před nějakými třemi lety Alenu Sojkovou ani nenapadlo, že by jednou taky mohla běhat. „Pro mé baculaté a naprosto nešikovné já byl jakýkoliv sport tabu,“ vzpomíná. Jenže se přiblížily čtyřicáté narozeniny a s nimi snaha něco změnit. Oním něčím se ukázal být pětikilometrový adidas Běh pro ženy a od té doby se dnes dvaačtyřicetiletá úřední veterinární lékařka nezastavila.

    Alenina cesta k běhání byla opravdu dlouhá, od malička se totiž všem sportům vyhýbala. „Pokud jsem přece jenom byla nucena absolvovat hodiny tělesné výchovy, následovaly úrazy. Mezi ty závažnější patřily tři zlomeniny nohy, z toho jedenkrát obou noh současně.  To mě jen utvrzovalo v  přesvědčení, že sport zůstává mým nepřítelem,“ přiznává máma dvou dětí. Obě přitom ve sportu podporovala a radovala se, že nejdou v jejích, tedy nesportovních šlépějích.

    Takhle to pokračovalo až do chvíle, kdy se na Alenině narozeninovém dortu objevilo čtyřicet svíček. „Cítila jsem, že si potřebuju něco dokázat. Nechtěla jsem se blížit babičkovskému věku a skončit jenom u pečení dortů, které mě v té době dost bavilo. Všude se psalo o běhu a já si jednoduše řekla, že to zkusím.“ Párkrát si bez větší přípravy, měření kilometrů, tempa nebo speciálního oblečení vyběhla podél Moravy a přihlásila se na adidas Běhy pro ženy.

    Psal se rok 2015, Alena měla dva dny po narozeninách a jednou jedinkrát v životě si chtěla zkusit atmosféru závodu. „Měl to být první a poslední závod v životě i za tu cenu, že ho nedokončím. Bez jakékoliv oslavy narozenin, jen já sama se sebou jsem se snažila utéct věku. Věk jsem nezastavila, ale rozběhlo se něco neočekávaného.“ Alenu běhání - oproti všem předpokladům a navzdory vlastnímu očekávání - začalo bavit.

    Doma zjistila, že čas 26:52 není na první pětikilometrový závod bez velké přípravy vůbec špatný – velké povzbuzení! „Kombinace vnitřního naplnění a vidina dobrých výsledků odstartovalo u nesportovní matky, manželky a sedavé úřednice něco, co dodnes nechápe nikdo z mého okolí.“ Po tajných výbězích za tmy se Alena přihlásila na první desítku. Výsledek? Pár vteřin nad dvaapadesáti minutami. Nová běžkyně byla na světě.

    Přerod z gaučové povalečky na sportovního nadšence orámoval rok 2016. „Stáhla jsem si aplikaci do mobilu, začala hlídat délky tratí a časy. Dostavovaly se úspěchy, a to nejenom v kategorii. Sebevědomí rostlo, zkracovala jsem sukně a zvyšovala podpatky, množily se medaile.“

    Alena začala pošilhávat po půlmaratonu, našla si tréninkový plán a začala poctivě trénovat. Její běžecký rozlet ale přibrzdily zdravotní obtíže nejbližších. „Potřebovaly mě děti, práce, domácnost a obden jsem jezdila jako podpora do nemocnice. Místo prodlužování tratí jsem z časových důvodů byla nucena je zkracovat. Příprava na půlmaraton sice šla stranou, ale právě běhání mi po večerech pomáhalo od lítosti.“

    A vysněný půlmaraton nakonec přišel, i když o rok později. Dva dny pře pardubickým půlmaratonem Alena naprosto spontánně koupila číslo a rozjela se na svou velkou premiéru.  Do cíle doběhla necelé čtyři minuty po dvouhodinové metě a její první myšlenky v cíli? „Já bych si snad troufla i na maraton…“  Ten zatím odolává, ale odškrtnutých běžeckých výzev má Alena i tak dost. Coby ryzí silniční běžec se pustila do terénu a na loňském Birell Grand Prix stihla v jeden den zaběhnout jak pětikilometrový závod pro ženy, tak hlavní desítku.

    Běžecký kalendář na letošní rok má plný až do léta, nechybí v něm ani dubnový Sportisimo 1/2Maraton Praha. „S pokorou se raduju z každého dne, kdy si můžu plnit běžecké sny. Ten úplně nejvíc je vyběhat kompletní sérii medailí RunCzech  závodů.  Už si na ně připravuju doma místo. S vědomím, že u mě přicházejí zásadní momenty nečekaně a bez přípravy, může se už brzy stát cokoliv,“ končí Alena svůj běžecký příběh.

  • Helena Havlíková

    Všechno je o hlavě, vzkazuje šedesátiletá maratonská debutantka

    Ve startovním poli na závodech RunCzech najdete desítky, stovky a tisíce zajímavých tváří. Každá má svůj vlastní příběh – některé jsou úsměvné, jiné vás donutí slzet a další… Ty další jsou pořádně inspirující! To je případ Heleny Havlíkové, právničky Českého rozhlasu. Ta se předloni, ve svých šedesáti letech, rozhodla, že uběhne Volkswagen Maraton Praha. A jak řekla, tak i udělala.

    Na start královského atletického závodu se postavila v květnu roku 2016. To už měla poctivě naběháno, ne jak při své premiéře na maratonské štafetě o pár let dříve, kdy kolegové hledali parťáka. „Suverénně a zvesela jsem se k těm mlaďochům přidala – když zvládám v pohodě padesátky na lyžích, jezdím na kole, plavu, uběhnout deset kilometrů bude jak nic,“ vzpomíná dnes na závod odběhnutý ve starých teniskách. „Tehdy jsem vůbec neběhala a až těsně před závodem začala řešit boty. Z těch vyšlápnutých se mi zdály nejlepší socialistické tenisky, ve kterých jsem několik desetiletí zdárně ryla zahradu.“

    Netradiční běžecká obuv si vybrala svou daň v podobě ukrutně bolavých nohou. „Když jsem se po víkendu do rozhlasu přišourala o berlích, útrpné poznámky kolegů jsem sice odrážela se smíchem, ale byla jsem na sebe pořádně naštvaná. Zařekla jsem si, že to takhle nenechám,“ pokračuje Helena. Taky že nenechala – pořídila si opravdické běžecké boty, pustila se do běhání a další rok už v cíli maratonské štafety netrpěla, naopak.

    Helena začala přidávat kilometry. V tréninku poslouchala svoje vnitřní limity, někdy to po pěti kilometrech zabalila, jindy jich bez potíží zvládla dvacet. „Běhání je i o srozumění se s vlastním tělem,“ dobře ví, a nakonec se v šedesáti proběhala k celému maratonu. „Chtěla jsem si k takovému jubileu dokázat, že to jde a vyzkoušet si sílu motivace. Můžu potvrdit, že maraton je hodně o hlavě.“

    Dnes už nadšená běžkyně se v Českém rozhlasu zabývá mediální legislativou, zároveň pravidelně komentuje operní dění, spolu s kolegy z operní poroty cen Thálie objíždí premiéry po celé republice nebo píše do Lidových novin a Hudebních rozhledů. Na maratonský trénink si každopádně čas umí najít. Ví, že se to při závodě vyplatí a že bude opět na co vzpomínat.

    Co Heleně z jejich dvou maratonských startů nejvíc utkvělo v hlavě? Hned několik zdánlivě nedůležitých, ale silných momentů. „Na Strakonické najdete úseky, kde panuje kolem trati ticho. Slyšet je jen měkký dusot nohou a oddychování. Tenhle zvláštní intenzivní zvuk s prolínáním mnoha rytmů a barev  mě fascinoval,“ přiznává. Že se traduje, že člověk po doběhu maratonu nedojde ani do metra? Tady to určitě neplatí: „Myslela jsem, že po maratonu zemdleně padnu a teprve postupně začnu zase nabírat síly. Vůbec ne, víc než týden jsem měla energie na rozdávání a euforie přetrvává vlastně dodnes!

    V kategorii žen nad šedesát let (sama jim říká stařeny) doběhla Helena při svém prvním maratonu čtvrtá. Už teď spřádá plány, jak se už potřetí postaví na maratonskou startovní čáru, protože (jak sama už teď dobře ví), maraton je bezpečně návykový!

  • Michala Krška

    Michal: od zástavy srdce na start maratonu

    Příběh třiatřicetiletého Michala Kršky z Blanska začíná v létě roku 2014, kdy si plnil životní sny. Končil policejní školu, připravoval se na práci policisty a trénoval na svůj první běžecký závod. A pak přišla osudná noc ze středy 20. srpna.

    Michal hrál odmalička fotbal a běhání, neodmyslitelnou součást tréninků, bytostně nenáviděl. Přetržené křížové vazy ho však donutily s fotbalem v šestadvaceti seknout, a jelikož mu pohyb začal chybět, šel se občas proběhnout. Odtud už nebylo daleko k prvnímu závodu, kterým měl být Půlmaraton Moravským krasem v domovském Blansku. Zbývalo do něj posledních deset dní…

    Usínal jsem v posteli vedle své přítelkyně a pak se mi zastavilo srdce,“ popisuje Michal chvíle, kdy mu šlo o život a záleželo na každé vteřině. Tehdy měl štěstí v neštěstí, přítelkyně je totiž zdravotní sestra a zrovna nespala ani nesloužila noční směnu. „Okamžitě si všimla, že je něco špatně a až do příjezdu záchranky mi masírovala srdce. To trvalo 12 minut. Záchranáři mi srdce nahodili defibrilátorem, převezli mě na ARO boskovické nemocnice a druhý den vrtulníkem do brněnské nemocnice u Svaté Anny.“

    Tam se Michal po dvou dnech umělého spánku probral. „První okamžiky po probuzení byly dost šílené a asi nikdy nezapomenu, jak jsem nechápavě koukal, kde to jsem. Samozřejmě jsem nevěděl, co se dělo a byl to šok, když mi zdravotní sestra všechno řekla.“ I přes dlouhou zástavu a nejisté prognózy Michal vše přežil bez dalších zdravotních následků, ale tušil, že má po policejní kariéře i po běhání.

    Michal Krška strávil v nemocnici další dva týdny, kdy mu doktoři voperovali defibrilátor a rovněž vyloučili, že by zástavu způsobil sport. „Naopak mi řekli, že mi sport spíš zachránil život, díky dobré trénovanosti má člověk větší šanci, že takovou událost přežije,“ říká Michal a dodává: „Tímto bych chtěl znovu poděkovat za záchranu života své přítelkyni a blanenským záchranářům.“

    S běžeckým koncem se Michal smiřoval těžko. „Ve slabé chvilce jsem téměř s pláčem říkal doktorce, že už si ten vysněný půlmaratón nikdy nezaběhnu. A ona odvětila, že proč ne? Prý klidně příští rok!“ Nevěřil jí, ale tři měsíce po návratu z nemocnice začal pomalu běhat. Po osmi měsících přišel první závod a za dalších pět, něco málo rok po zástavě srdce, vysněný blanenský půlmaraton.

    Potom to už šlo ráz na ráz. V roce 2016 běžel Michal kolem dvacítky závodů včetně prvního maratonu v rámci blanenské etapy Moravského Ultramaratonu. Další rok přinesl smělé cíle. „Některý z půlmaratonů zaběhnout pod 1:30, pražský maraton pod 3:30 a desítku pod 40 minut, čemuž jsem podřídil vše. Začal jsem běhat pětkrát až šestkrát týdně, jezdit na horském kole nebo plavat, zlepšil svojí životosprávu. Objevil jsem pro mě nová jídla, jako jsou pohanka, jáhly, bulgur, mungo a omezil jsem alkohol, což pro mě, milovníka piva, byla oběť nejvyšší,“ usmívá se Michal.

    Nový přístup přinesl ovoce v podobě nových osobních rekordů včetně času 3:29:56 na posledním Volkswagen Maratonu Praha. „Byl to rozhodně nejkrásnější závod, jaký jsem kdy běžel. Trasa je jedna velká nekončící exkurze historickým centrem Prahy a další nej pro mě byli diváci, v Praze to byl jeden nekončící kotel. Dlouhé špalíry nadšených lidí mě nabíjely energií a neodmítnul jsem jedinou možnost si s fanoušky plácnout.“

    Letos by Michal rád vylepšil své osobáky a časem se chce posunout na ještě delší tratě. „S jídlem roste chuť, rád bych v nejbližší době běžel nějaký ultramaraton okolo 60 kilometrů.“ Brněnský masakr, Zapomenuté hory, Beskydská sedmička a výhledově sedm maratonů za sedm dní v rámci Moravského Ultramaratonu, po těch všech znovuzrozený běžec pokukuje.

    Dnes, tři a půl roku po zástavě srdce, je Michal spokojený. „Mám vše, co si jen člověk může přát. Zdraví mi slouží, v roce 2016 se nám narodila nádherná dcerka a našel jsem si práci, kde vydělávám mnohem více peněz, než bych jako policista kdy měl. Hodně lidí mě sice má za blázna, který hazarduje se svým životem, ale já si myslím své. Běhání si neskutečně užívám a to co se mi stalo před třemi lety, mě v jistém smyslu neskutečně posílilo,“ říká a přidává jednu radu pro všechny: „nikdy to nevzdávej, ani když budeš na totálním dně.

  • Ondřej Zmeškal

    Kdybych seděl doma, zblázním se z toho, říká nevidomý běžec Ondřej

    Sedmadvacetiletý Ondřej Zmeškal neměl na startu života příliš štěstí. Od malička neviděl na jedno oko a špatně slyšel, přesto ho vždycky bavilo sportovat. A nepřestal s tím ani v momentě, kdy ve dvaceti oslepl úplně. Dnes dělá triatlon (pyšní se titulem železný muž), běhá maratony (dvakrát pražský) a kvůli královské atletické disciplíně se rovněž dvakrát vypravil dokonce až do Číny.

    Narodil jsem se předčasně, a když mě dali do inkubátoru, přehnali to s kyslíkem. Hůř slyším a podařilo se zachránit jenom jedno oko, ale i na něm byla sítnice slabší,“ vypráví svůj příběh sportovec z Nového Telečkova na Třebíčsku. Oslabená sítnice nicméně několik let fungovala bez potíží, pak v pubertě Ondřejovi ve škole při stěhování praskla. Následovala operace, šedý zákal, další pobyt v nemocnici a druhé prasknutí sítnice. „Když mi doktoři sundali obvaz, ještě jsem něco málo viděl, ale bylo to den ode dne horší a horší.

    Na prahu dospělosti tak Ondřej najednou neviděl. Z ničeho nic byl stoprocentně závislý na okolí, téměř rok nevycházel z domu. A pak se v něm něco zlomilo. „Prostě jsem asi jenom chtěl začít zase nějak fungovat. Teď si myslím, že věci, jako dělám teď, bych zdravý nejspíš nedělal. Chodil bych do práce, prodával stromky a na maraton na Velkou čínskou zeď by mě jet nenapadlo,“ usmívá se.

    Ondřej měl ke sportu blízko vždycky – bavil ho fotbal, jezdil na kole a dokonce s kamarády mydlil i hokej. Že bude jednou běhat maratony nebo závodit na dlouhém triatlonu, ho ještě nedávno ani nenapadlo. „Na základce v tělocviku mě strašně bavily sprinty, když jsme běhávali něco delšího, byl to boj. Rozhodně jsem si vůbec nedokázal představit, že někdy budu běhat takové štreky.“ A právě vytrvalostní běh paradoxně Ondřejovi pomohl vyrovnat se s nepříznivým osudem.

    Jaký je jeho recept, jak se se vším vyrovnat? „Se slepotou se vyrovnáš, ale nikdy se s ní nesmíříš. Snažím se mít radost ze života, ale pořád se stávají věci, které tě srazí zpátky na zem a ty se zase musíš zvedat. Já se takové stavy snažím nevnímat, ale někdy to prostě nejde. Mně v tom hodně pomohl právě běh. Jdu se ven zaběhat, vyčistím si hlavu a začnu přemýšlet trochu jinak. Když bych pořád seděl doma, budu řešit jen nesmysly.“

    Ke svému běžeckému znovuzrození potřeboval Ondřej prvotní impuls. Tím se ukázal být přítel jeho sestry Lukáš, který na závodě potkal jiného nevidomého běžce. „To bylo takové první zaseté semínko,“ uznává zpětně Ondřej. Pak už to šlo ráz na ráz. První velký závod na Birell Grand Prix Praha, půlmaraton v Jihlavě a za půl roku celý maraton. Na závodech a většině tréninků nevidomého běžce vede trasér, s oddílem Atletic Třebíč běhá na ovále a občas trénuje jen se svým vodicím psem Blackem. „Já viděl, že mi běhání jde a že mě baví, tak jsem nikdy ani nepřemýšlel, že bych se toho vzdal. Prostě se tu objevila možnost naplnit svůj život zase něčím novým a třeba i něco dokázat.

    Nutno říct, že ono něco se docela povedlo. Ondřej dnes zvládne desítku za 43:31, maraton za tři a půl hodiny a dlouhý triatlon (téměř čtyři kilometry plavání, 180 kilometrů na kole a maraton) za něco málo přes 11 hodin. Dva ze svých čtyř maratonů zaběhnul Ondřej v Číně a cesta ho zavedla i na Velkou čínskou zeď. „Vnímáš samotnou zeď a spoustu schodů, kolem trasy jiné vůně, jiné zvuky nebo jiné lidi. Sice jim nerozumíš, ale je to něco nového. Na samotnou zeď si můžeš sáhnout, a když jsem zavřel oči, mohl jsem vzpomínat, jak vypadá,“ popisuje svoje zážitky běžec, kterému nechybí smysl pro černý humor.

    Když jsem Ondřeje poznal, loučil jsem se s ním se slovy „uvidíme se.“ Až doma mi začalo vrtat hlavou, co jsem vlastně řekl… „Právě tohle je pro mě úplně v pohodě,“ rozptyluje moje obavy, „je ale rozdíl mezi tím, jestli je člověk se slepotou smířený nebo ne. Pokud nebude, pošle tě někam, ale pokud je, neřeší to. Já se taky lidí strašně rád ptám, kdy se uvidíme,“ potutelně přiznává. A kdy tedy? Třeba na našich závodech, opět v dresu Světla pro svět. „Zatím ještě nevím, co přesně, ale něco určitě poběžím. Půlmaraton, maraton, možná oboje… Velké závody mají skvělou atmosféru. Já sice ostatní běžce a fanoušky nevidím, ale o to víc je slyším a cítím. A stojí to za to.

  • Katka Balcarová

    Běh se stal moji závislostí, přiznává Katka

    Novopečená maminka, veganská strava, tričko se žlutou stužkou a ultramaratony. Že tahle kombinace nedává smysl? Potom vás pětatřicetiletá Katka Balcarová z České Třebové přesvědčí o opaku. „Miluju výzvy a pořád nějaké hledám,“ vysvětluje, jaká motivace ji žene do dalších tréninků a závodů. A po porodu dcery v roce 2014 se jednou takovou výzvou stal maraton v Praze…

    Katka už v té době měla za sebou trojici RunCzech půlmaratonů, takže tušila, do čeho jde. „Před svým cílem jsem měla obrovský respekt. Pořád jsem měla v živé paměti, jak jsem na svém prvním půlmaratonu v Ústí nad Labem o dva roky dříve procházela od jedenáctého kilometru konstantní krizí a do cíle se dopajdala v čase 2:27 na pokraji vyčerpání. Ale i tak jsem u toho pociťovala neuvěřitelné přívaly štěstí,“ vzpomíná.

    Před třemi lety se u Katky kromě čerstvě narozené dcerky změnilo i něco dalšího – stala se vegankou. A toužila svému okolí ukázat, že bez masa a mléčných výrobků lze nejenom žít, ale i běhat. „Chtěla jsem ukázat, že rostlinná strava člověku umožňuje úplně normálně fungovat a úspěšně dokončit něco, o co se velká většina lidí nikdy v životě ani nepokusí, o maraton.“ Katka zároveň nezastírá, že běh byl pro ni také skvělým způsobem, jak se zbavit patnácti kilo nabraných v průběhu těhotenství nebo aktivitou, která nic nestojí, dá se dělat celý rok a neztrácíte čas dopravou na sportoviště.

    Každý začátek vyžaduje čas a trpělivost. U běhání to není jiné a Katka se toho poctivě držela. Začínala opatrně, velmi postupně navyšovala kilometráž a postupně se po roce dostala na původní váhu. To ji povzbudilo k prvnímu poporodnímu půlmaratonu, který byl „celý s úsměvem na rtech a za 2:06. To už jsem věděla, že následující rok padne maraton,“ říká Katka. Od ledna trénovala podle plánu v knížce Miloše Škorpila a v květnu 2016 si svůj první Volkswagen Maraton Praha maximálně užila s jednou menší krizí až do konce. Čas? 4 hodiny, 33 minut a 11 vteřin. A právě tam dlouhým tratím propadla.

    Vloni už Katka běžela svoje první ultra, 55 kilometrů v Beskydech. Tři týdny před závodem se vrátila na trať maratonu, tentokrát pod hlavičkou projektu , jehož cílem je poukázat na obtížné pracovní uplatnění propuštěných vězňů. „Jeden takový říká, že druhý trest začíná, když vyjdete ven a nikdo vám nedá práci,“ vysvětluje Katka svoji motivaci k tomu, aby si maraton střihla v černém tričku se žlutou stužkou na hrudi. Kromě toho, že při závodě pomohla dobré věci, ji těšil o šest minut lepší čas než o rok dříve a zjištění, že se v Beskydech nemá čeho bát.

    Měla pravdu. „Neříkám, že to nebolelo, menší krize byly, ale ke stavům, které jsem prožívala na zmiňovaném prvním půlmaratonu, to mělo hoooodně daleko. Ale já chtěla ještě víc. A tak jsme v srpnu s kamarádkou vyběhly na třídenní běžecký výlet z České Třebové na Sněžku. Dvě etapy po 50 kilometrech, jednu po 60 a pět tisíc nastoupaných výškových metrů. Euforie, čistá hlava, překonané krize, bolavé nohy, endorfiny, čerstvý vzduch, měnící se krajina kolem nás… Hodně intenzivní zážitek, který mi dodal zas trochu víc toho běžeckého sebevědomí,“ popisuje vytrvalkyně.

    Jaký tedy bude Katčin běžecký rok s letopočtem 2018? Čekají ji čtyři vrcholy – Volkwagen Maraton Praha opět v tričku Yellow Ribbon Run, stokilometrový Libouchecký ultramaraton, další tříetapový běžecký výlet (tentokrát přes Orlické hory a Kralický sněžník na Praděd) a Beskydská sedmička. „Běh prostě zbožňuju a jak ho tři dny nemám, přichází absťák. Stal se mojí závislostí a plánované závody vlastně jen bičem, abych vybíhala i ve dnech, kdy se mi zrovna moc nechce - a že jich je docela dost. Kam až se budou posouvat výzvy nevím, momentálně si neumím představit, že bych někdy mohla uběhnout víc jak 100 kilometrů. Ale to samé jsem si ještě před dvěma lety myslela o maratonu, takže uvidíme. Jo a  jsem pořád!

  • Marie Ropková

    Marie: jak běh otočil můj život vzhůru nohama

    Neuvěřitelných 972 952 běžců, přesně tolik se jich od roku 1995 zapojilo do závodů RunCzech. Mezi nimi nechyběla ani Marie Ropková, učitelka z Dolního Újezda. Loňský půlmaraton v Ústí si užívala tak moc, až se její rozesmátá fotka dostala na billboardy oslavující blížící se běžecký milion. A její běžecký příběh také stojí za to a začal se psát zhruba před 18 lety…

    Marie se tehdy kromě volejbalových tréninků nehýbala, hodně jedla a ručička na váze se pomalu dostávala na zajímavá čísla. „Nějak mě to netrápilo, jenže jednoho večera se za mnou na diskotéce ozval hlas asi o osm let mladšího hošíka: „týýýjoooo, to je neskutečná hrošice, o tu bych ani koště neopřel….“ Sice vracím útok nějakou narážkou, ale tahle poznámka mi mění život. Doma stoupám na váhu, v mdlobách koukám na cifru hodící se do sloního oddělení v zoo a následuje jasné rozhodnutí. Chci změnit svůj život!

    Měním stravu, do práce jezdím na kole a začínám běhat a cvičit. Já, která v dětství delší běhy nesnášela. Funím jako Wattův první parní stroj a během pár metrů přecházím do chůze. Jenže já jsem prostě Beran. A když se do něčeho dám, tak se toho jen tak nepustím. Tělo se osvaluje, váha ukazuje o víc jak deset kilo méně, babičky se bojí, že umřu hlady a rodiče mají pocit, že jsem určitě těžce nemocná. A já? Já se cítím fantasticky.

    Uplyne rok, přifrčí rychlá svatba a ještě rychlejší těhotenství a svoje čtyři kilometry zvládám i poté, co uspím mimi. Pak se mi do života připlete další výzva, když na půjčeném kole absolvuju svůj první závodní triatlon. Málem při něm umřu, ale okamžitě se do tohoto úžasného sportu zamiluju.

    Jenomže pak přicházejí problémy. Psychicky se hroutím a jediné, co mě drží nad vodou je běh. Ta volnost, být jen sama se sebou, nic neřešit, o nikoho se nestarat… Asi mám anděly strážné a v období, kdy mi je nejhůř, narážím na Facebooku na skupinu Báječné ženy v běhu. Holky mě neskutečně motivují na moji první desítku, a když se na závodě o něco později nesměle přidávám ke skupině optimistických žen v nádherných modrých tričkách, všechny mě přijímají s otevřenou náručí. A už jsem jejich. Do teď jsou tito lidé mí nejmilejší běhající přátelé.

    A já na prvním půlmaratonu zjišťuju, že běh je moje nová závislost. Ano, tohle chci dělat, to se mi líbí! Všichni jsou milí, usměvaví a endorfiny stříkají vzduchem kolem dokola. Užívám si úžasné pocity v cíli v magickém čase 1:59:59, ale netrvá to však dlouho. Během pár dní následuje celkový kolaps organismu – plíce, krevní oběh, trombóza a špatný výsledek rozboru krve. Tak moc se rozběhlo do té doby klidné astma, že i závod jsem už běžela s plícemi fungujícími jen na šedesát procent.

    Běhu se musím vzdát a vyměnit ho za procházky, ale tělo je zjevně tak oslabené, že mi dá další ránu - těžký zápal plic se spoustou komplikací. V tu chvíli mám pocit, že už nikdy nebudu sportovat. Ale ono to nakonec jde. Postupně se k běhu vracím, znovu od začátku, ale s novými sny… Jednou si chci zaběhnout maraton, třeba jako dárek ke čtyřicátinám. A ono se to povede ještě o rok dřív. Moje nejlepší běžecká parťačka Ája mi dodá odvahy a spolu probíháme Prahou a závěrečnou Pařížskou ulicí se slzami v očích. Uběhnout první maraton, pod čtyři hodiny a ještě v takové atmosféře? Fantazie!!!

    Jenže osud si se mnou zahrává dál. Při tréninku na triatlon shodou hloupých náhod bourám na kole. Pád se mi bude asi přehrávat před očima do konce života… Zjišťuju, že žiju a chci si utřít krvácející rány z obličeje. Jenže můj prst není tam, kde by měl být - tříštivá několikanásobná zlomenina kloubu, operace, šrouby. Naštěstí mě ošetřuje pan doktor běžec, a když se ho ptám, jestli za pět dní můžu běžet závod, odpoví mi, že přeci neběhám po rukách. A tak odběhnu desítku s obrovskou sádrou na ruce a šrámy na celém těle a jako bonus vyhraju v tombole hlavní cenu. Se sádrou běžím i mou milovanou půlku v Olomouci. Nejúžasnější závod na světě, který dělají nejlepší fanoušci. Kdo nezažil, nikdy nepochopí.

    Ale já už zase potřebuju další metu, a tak se s Ájou pokoušíme stát se v roce 2017 RunCzech Stars, tedy absolvovat všechny závody. Ač to bylo mnohdy náročné a my chvílemi běh i proklínaly, pocity, které jsme měly v cíli posledního závodu v Ústí nad Labem, nelze popsat. Brečím štěstím už asi půl kilometru před cílem. Impression mě chtějí zachraňovat, ale já je objímám, brečím a objímám a zas brečím. Cesta domů vlakem byla neuvěřitelná. A teď tu na mě z vitríny mrká všech sedm medailí RunCzech a já jsem na sebe hrdá.

    A co mě čeká teď? Právě jsem absolvovala třetí operaci ruky a zase neběhám. Ale já věřím, že běh zůstane dál v mém srdci a já se opět rozběhnu. Já totiž běhání prostě miluju.“

  • Zdeněk Šimek

    Běžecká kulisa Prahy nebo Budějovic je podmanivá, těší Zdeňka

    Můj běžecký příběh je vlastně nudný,“ začíná své vyprávění Zdeněk Šimek. Jenomže stačí pár dalších vět, abyste pochopili, že to není úplně pravda. Šedesátiletý vytrvalec z Telče toho naběhal požehnaně prakticky po celém světě a běhání je jeho celoživotní koníček. Atletice se věnuje odmalička, sám závody pořádal a dobře ví, jak chutnají maratony v New Yorku, Berlíně nebo Tokiu. Ale jak sám říká, doma je doma…

    All Runners Are Beautiful. O tom, že běhání sluší všem, přesvědčuje patnáctka běžců, náhodně zachycených během loňských závodů RunCzech. Jednou z plakátových tváří je také Zdeněk Šimek, náš fotograf jej zachytil zrovna při průběhu ústecké chemičky. „Je to paradox. Když jsem běžel Ústí poprvé, byl jsem rozhodnutý, že už nikdy více. Nakonec jsem se do toho závodu zamiloval, má něco do sebe. Ústí je bláznivý nápad, který umí chytit.“

    Závody RunCzech Zdeňkovi sedí, ostatně o tom svědčí následující řádky. A proč to nepřiznat, taková slova chvály nás těší. „To, co předvádí RunCzech, je skutečně první liga. Jasně, v New Yorku, Tokiu, Berlíně nebo Chicagu je na startu klidně padesát tisíc lidí, diváci předvádějí neskutečné věci a závodem prostě žijí, ale relativně poklidná kulisa Prahy, Olomouce nebo Budějovic… Má to v sobě něco podmanivého, kouzelného a pohodového.“

    Aktivní pohyb je Zdeňkovi souzen prakticky celý život. Atletice a později amatérskému běhání se věnuje přes 45 let, sám závody přes dvacet let organizoval. „Přespoláky, orienťáky, dráha, v zimě běžky a dřív biatlon. S věkem se ale rychlost ztrácí. Tělo je jak veteránský automobil a tak hledáte spíš delší, pomalejší a bezpečnější tratě. Poslední roky proto běhám na silnici a stadionech, desítky, půlmaratony a na jaře a na podzim maraton.“ Zdeňkovy tréninkové deníky ročně ukazují deset až dvacet závodů. „Závody mám jako takovou slavnost, držím se spíš hesla, že cesta je cíl.

    Zatímco většina běžců si užívá hlavně závody, pro Zdeňka je největší „vzrůšo“ příprava na ně. „Ta nejistota a pochybnosti, jak to dopadne... Běhání se nedá moc ošidit, navíc všichni amatéři se pereme s časem, nemáme čas na organizované tréninky, běháme intuitivně, na profesionální výživu nebo rehabilitace moc prostoru není. A co teprve ty věčné rýmičky, chřipičky, úpony nebo výrony,“ usmívá se.

    Zdeněk díky běhání poznal spoustu skvělých lidí a míst, kam by se jinak nedostal. Výběh na japonskou sopku Fudži, na izraelskou posvátnou horu Masada od Mrtvého moře či na biblickou horu Sinaj znamenají jen několik kousků světové běžecké skládačky. Ty další jsou závody, absolvované povětšinou s celou rodinou. „Máme to jako tematické zájezdy. Dnes už běhá i syn, a tak i dovolené vybíráme podle závodů. New York, Chicago, Tokio, Berlín nebo Boston… I taková desítka na londýnském olympijském stadionu je zážitek.“ A to největší běžecké přání? „Běžet v Tibetu kolem hory Kailás. Posvátná hora čtyř náboženství, 6 638 metrů vysoká, nikdy neslezena a kolem je poutní cesta. Ale na to si budu muset vzít delší volno nebo jít do důchodu,“ směje se.

    Spojení rodiny a běhání je pro Zdeňka ideální stav. Sám dobře ví, že život nejsou jen tretry a medaile. „Pro mě vždycky byla a je na prvním místě rodina, na druhém práce. A běhání se tam musí nějak vejít. O to víc si toho vždycky užívám. Je to jako sklenka šampaňského, kterou si vychutnáváte, hrajete si s pocity, chutěmi a těšíte se na příště.“

  • Tereza Koňaříková

    Vůle rozhoduje o všem, je přesvědčená Tereza

    Nikdy by mě nenapadlo, že uběhnu 21 km. Ale jo, jde to a zaběhne to každý, kdo opravdu chce. Vůle je totiž ta, která rozhoduje o všem,“ říká Tereza Koňaříková. Svůj půlmaraton v rodném městě uběhla už dvakrát a na start Mattoni 1/2Maratonu Olomouc se chystá i potřetí. Terezu můžete potkat nejen na konci června přímo na závodě, ale doslova na každém rohu. Její tvář shlíží z plakátů a hlásí do světa poselství o tom, že All Runners Are Beautiful. A jaký je příběh šestadvacetileté běžkyně? To už nám poví sama…

    Občas jsem běhala, sama nebo se psí kámoškou. Když jsem poprvé uběhla čtyři kilometry, nemohla jsem tomu ani uvěřit. Nikdy by mě nenapadlo běžet půlmaraton. První registraci na Olomouc jsem dostala k narozeninám od bráchy, který už jí běžel. Brácha byl ale vždycky ve formě, takže jsem si řekla, že mám co dělat a brala to jako výzvu. Začala jsem běhat víc a taky trochu trénovat, sem tam se zatnutými zuby i nějaký ten intervalák. Zaběhla jsem 16 kiláků, uuuf! Pak 20! Ok, to by asi šlo! A šlo...

    První půlmaraton byl super a fakt jsem si ho užila. I když bylo pořádný vedro a den před tím jsem všude viděla jen články o tom, jak se zavodnit, krýt si hlavu a nejlíp vůbec nikam nechodit. Při běhu mi ale horko překvapivě vůbec nevadilo, všude bylo dost vody, a když jsem se namočila, běželo se mi dobře. Atmosféra byla skvělá, překvapilo mě to obrovský množství lidí, které nás přišlo v tom horku podpořit. Když jsem doběhla, dala jsem si pivo a banán a byla spokojená, že jsem to zvládla já i brácha.

    Pak jsem začala o běhání číst knihy jako Zrozeni k běhu, nebo pro mě zásadní knihu od Scotta Jurka, Jez a běhej. I když jsem během deseti let, co nejím maso, nikdy nepochybovala o tom, že rostlinná strava tělu prospívá (a to i při zvýšené fyzické zátěži), potěšilo mě přečíst si o tom něco od člověka, co na veganské stravě běhá ultramaratony. Pokud bys to taky chtěl zkusit bez masa, můžeš využít třeba právě probíhající .

    Já osobně si s jídlem nedělám velkou hlavu, ráda si před delším během dám kaši s ovocem nebo arašídové máslo a do kapsy s sebou třeba sušené ovoce. Spíš sacharidy, aby byla energie. Obecně platí dát si lehčí jídlo a zhruba dvě hodiny před během už moc nejíst. Když je fakt hlad, nejlepší je pro mě nějaká tyčinka ze sušeného ovoce, která nezabere moc místa v břiše. Před nebo po delším běhu si ráda dám Vincentku, kvůli minerálům. Když je vedro, můžeš na zavodnění zkusit Tarahumarský drink - chia semínka s vodou a pár kapkami citronu. Jo a občas je taky dobrý dát si nějaký ten hořčík, když tak alespoň Mattonku. Samozřejmě je to individuální, záleží, co ti sedí.

    Pro mě osobně, je na běhání nejlepší to, za jak krátkou dobu se člověk dokáže dostat na místa, kam by jinak vůbec nešel. Když přijedu do Olomouce, ráda si ji proběhnu a sleduju, jak se mění. A vůbec je skvělé, poznávat neznámá města běháním. V současné době běhám nejvíc v Praze a nikdy bych nevěřila, kolik krásných lesů a parků je jen pár minut metrem od centra.

    Při běhu toho můžeš hodně vidět, hodně přemýšlet, hodně zažít, hodně makat a taky toho hodně probrat s bráchou nebo kámoškou. Běhej tak, jak tě to baví, a budeš běhat rád. Proběhni se ranním městem a ucítíš vůni koláčů, čerstvé zeleniny a koření na trhu. Když vyrazíš do lesa ráno, zahřeje tě východ slunce a uvidíš, jak krajinu zalévá teplé světlo. V létě cítíš vůni jehličí, chladíš si nohy v potoce a jíš lesní jahody, potkáš srnku. V zimě vidíš nekonečnou bílou krajinu a tobě není zima. Ten okamžik ti zůstane napořád.

    Díky běhání jsem poznala spoustu krásných míst, výjimečné přátele, zajímavé akce a zážitky třeba s . Občas to sice byla dřina, krev, pot a puchýře, ale jak říká Scott Jurek, „ne každá bolest něco znamená,“ takže se vidíme v Olomouci na půlmaratonu!

  • Michaela Zavadilová

    Svůj závod jsem si jela užít, říká Míša o Olomouci

    Nemusíte mít za sebou atletickou minulost, tisícovky naběhaných kilometrů nebo ambice na první místo. Stačí chtít. A užívat si to. Pro první půlmaraton sedmadvacetileté Michaely Zavadilové ze Vsetína platí vše výše vyjmenované více než stoprocentně.

    Míša neběhala ani nechodila do posilovny, dřív maximálně tancovala. Všechno se změnilo loni v létě, pár měsíců poté, co porodila syna Olivera. Ve chvíli, kdy většina ostatních maminek nemá na sport ani pomyšlení, ona začala běhat. „Jak to v dnešní době bývá, inspirovala mě blogerka Bára a její bk_blog na Instagramu .Běhala už před svým těhotenstvím a celkově hodně sportovala. Mně se to líbilo, a když jsem viděla, jak jí běh po porodu prospívá a dělá ji šťastnou, bylo na čase zvednout zadek a postavit se tomu čelem. Dát svoje tělo po porodu trochu dohromady, navíc zadarmo a na čerstvém vzduchu,“ vrací se Míša ke svým běžeckým začátkům.

    V každé běžecké příručce pro začátečníky se dozvíte, že začínat se má opravdu pomalu, střídat běh s chůzí a nepřehnat to s kilometry. Míša se toho držela opravdu poctivě. „Moje začátky byly postupné, začínala jsem od jednoho kilometru a obden jsem přidávala další metry. Měla jsem totiž strach. Ne z běhu jako takového, ale z toho, že coby kojící matka přijdu o mléko.“ Její obavy se však nenaplnily a kilometry začaly postupně přibývat, i díky letním výběhům se sestrou Evou. „Je fajn běhat s člověkem, který dává víc kilometrů jak vy, motivuje to! Za to, že jsem hranici deseti kilometrů zvládla poprvé právě s ní, Evě neskutečně děkuji.“

    Od desítky k půlmaratonu je nicméně ještě docela velký kus cesty. Jak se tedy Míša letos v červnu objevila na startu Mattoni 1/2Maratonu v Olomouci? „Moje kamarádka jej běžela rok předtím a já ji ze srandy řekla, že příště poběžím taky. A slovo jsem dodržela. Navíc jsem to chtěla zvládnout jako kojící matka a ukázat tak dalším maminkám, že kojení není nemoc a že kvůli sportování se o mléko nepřichází.“

    Na svůj první půlmaraton se Míša připravovala především v tělocvičně na lekcích fitboxu (nekontaktní bojový sport zaměřený na kardio a silový trénink). Naběháno paradoxně příliš neměla. „Pobolívalo mě koleno, tak jsem si alespoň čtyři dny před závodem chtěla poprvé zkusit zaběhnout hranici dvaceti kilometrů. Uběhla jsem to, ale za strašně dlouhý čas. Závod jsem si tak jela do Olomouce prostě užít a chtěla jsem ho uběhnout do tří hodin.“ To se nakonec povedlo s přehledem. I se zatejpovaným kolenem a kotníkem se Michaela Zavadilová do cíle svého prvního půlmaratonu dostala v čase 2 hodiny, 29 minut a 9 vteřin.

    A cílové pocity s medailí na krku? K nezaplacení, zvlášť když běžíte za někoho blízkého. „Svůj první půlmaraton jsem věnovala dvěma lidem, kteří před rokem odešli. Stav v hlavě při závodě, kdy začínáte cítit bolest, ale pořád bojujete, je náročný. A oni dva taky bojovali, jen ne při běhu, ale v opravdovém životě. Bohužel jim síly nestačily a svůj boj prohráli. Škoda, že jsem jim nestihla říct, že jsem na ně pyšná! Ale věřím, že se koukali a dávali na mě pozor.“

    Po dokončení svého prvního půlmaratonu Míša s běháním trošku zvolnila. Ale už teď ví, že se v Olomouci v červnu postaví znovu na start! „Pořád běhám, i když rekreačně a jen když je chuť. A moje hranice pro příští Olomouc jsou dvě hodiny. Povede se mi to? To se uvidí…“

  • Milan Langr

    První závod mě absolutně dostal, vzpomíná Milan na svoje začátky

    Blíží se Vánoce. Čas klidu, míru, domácí pohody a cukroví. Pohled na ručičku váhy pár dní po vánočních svátcích už totiž vyděsil leckoho a následná novoroční předsevzetí vytvořila hezkou řádku běžců. Ostatně motivace „běhám, abych zhubnul“ je vůbec z těch nejčastějších. Své o tom ví šestatřicetiletý Milan Langr z Vlašimi. Kila navíc ho vyděsila před třemi lety.  A tak vyběhl a už se nezastavil.

    „Všechno začalo v říjnu 2014 v převlékací kabince jednoho obchodního centra, když jsem si jako 78 kilo vážící milovník gauče a dobrého jídla zkoušel nové džíny. S vypětím všech sil jsem dopnul knoflíky, šťastně jsem se podíval do zrcadla a viděl tam stát Homera Simpsona. Ještě týž den jsem nazul svoje pět let staré adidasky a vyrazil na první běžecké kilometry,“ vzpomíná Milan. Prvních kilometrů bylo přesně 4,19 a během 27 minut bylo rozhodnuto: začíná se hubnout!

    Od té doby se pro Milana stal běh každodenní činností. „Pohled na váhu mě hnal stále dopředu a jak už to tak mezi začínajícími běžci bývá, sázka v hospodě u piva byla na světě.  Půlmaraton pod 1:50, to musím dát! Druhý den už stačilo jen najít ten správný závod. I když byl pro mě tehdy RunCzech ještě neznámý pojem, vybral jsem si právě půlmaraton v Praze.“ 

    Pak už stačilo jenom běhat. „Do jarního startu jsem ještě potrénoval, najednou stál na startu a hltal každý okamžik… Praha v tu chvíli patří vám, hraje Vltava, já si nenápadně otřel mokré oči (nikdo přece nemůže vidět, že mě ten první závod absolutně dostal) a jde se na to. 21 kilometrů v totální euforii, a když vidím černý kluky, jak to na pohodu dávají pod hodinu, mám úplně jasno. Běh je ten pravý sport i pro mě!“ Milan Langr na jaře roku 2015, po přibližně čtyřměsíčním tréninku, doběhl do cíle Sportisimo 1/2Maratonu Praha na 1884. místě v čase 1:40:05, 41 minut po vítězi. „Unavený, ale šťastný, že mám první medaili.“

    Milanův raketový běžecký start pokračoval dál. V práci za svůj výkon chvíli sklízel obdiv, ale pak mu kolega, sám zkušený maratonec, nasadil brouka do hlavy se slovy: „půlka to nic není, ale maraton…“ Do startu vyprodaného Volkswagen Maratonu Praha zbýval měsíc, Milan Langr si tak startovní číslo sehnal skrz charitativní organizaci Světlo pro svět.  „Cíl 3:59:00 plním na vteřinu přesně. Absolutní pocit štěstí a spokojenosti je opět tady.“

    Další závody už jdou jeden za druhým, stejně jako osobní rekordy od pětky až po maraton. Loni si Milan dokonce zaběhl všechny závody RunCzech a díky titulu RunCzech Star si mohl na galavečeru v Hiltonu nechat hrdě zarámovat všech sedm medailí. Mezitím ale stihl poznat to, co dřív nebo později čeká na každého běžce – propad formy. Milan to řeší s trenérem, legendárním Róbertem Štefkem. „S respektem jdu na první hodinu a jsem nadšený. Běh ve skupině je příjemné zpestření a fakt že běžím s běžcem, který umí maraton pod 2:10, mě fascinuje.“

    Koncem letošního ledna přistává Milanovi v emailu první tréninkový plán. Příprava je zaměřená na závody, kde svoji běžeckou dráhu započal – na dubnový půlmaraton a květnový maraton. Oba vycházejí skvěle! Na půlmaratonu se Milan zlepší o pár vteřin, ale na maratonu o plných 18 minut a do cíle doběhne na 105. místě v čase 2:52:59.

    A právě na trati maratonu ho zachycuje náš fotograf a Milan Langr se stává tváří z plakátu pro rok 2018. Ten ostatně plánuje proběhat. „Obrovská motivace mě žene pořád dál a další zlepšování se dostavuje. Běh už pro mě není jen nástroj pro hubnutí, ale droga a životní styl.“

  • Michael Jakůbek

    Závodit s africkými běžci? Nejlepší běžecký zážitek, vzpomíná atletická naděje

    Pro nezaujatého pozorovatele to je vždy poněkud netradiční pohled. Pár stovek metrů po startu Volkswagen Maratonu Praha už obvykle reprezentantům Keni nebo Etiopie nikdo nestačí. Kromě pár českých studentů, účastníků Juniorského maratonu!

    Letos Pařížskou v čele závodu prolétl po boku Afričanů osmnáctiletý student třebíčského gymnázia Michael Jakůbek. Oblékl si na to svítivě zelené tričko, aby jej rodina a kamarádi v televizi nepřehlédli. A opravdu to šlo jen těžko, však se podívejte na fotku. Zatímco na nejlepší světové vytrvalce čekalo v Praze 42 kilometrů a 195 metů, na Michaela a jeho spolužáky „jen“ 4,2 kilometrů. Běželi  totiž finále Juniorského maratonu, královskou atletickou disciplínu si tedy rozdělili na deset úseků.

    Ovšem i oněch pár chvil zanechalo v paměti talentovaného atleta nesmazatelné stopy. Ono už jen samotná účast na závodě, kde vedle vás běží další tisícovky běžců, je velký zážitek. „Na startu jsem se okamžitě mezi ostatními účastníky prodral do první řady, abych startoval z co nejlepší pozice. Stál jsem vedle světové maratónské špičky společně s ostatními výbornými běžci z České republiky a zahraničí a já se cítil jako v jiném světě. Za mnou v ulici deset tisíc lidí, kolem mě ostatní účastníci Juniorského maratonu a jenom kousek přede mnou startovní čára, na jejíž přeběhnutí jsem se ohromně těšil. Odstartovalo se, já přeskákal několik Afričanek a už asi po sto metrech jsem byl v první trojici běžců. Moc se mi nechtělo věřit tomu, že se to opravdu děje. Osobně to považuji za svůj nejlepší běžecký zážitek vůbec,“ usmívá se mladý běžec.

    Třebíčská atletika je svou líhní talentů proslulá, avšak ani ona (zatím) nevychovala atleta, který by nejlepším vytrvalců světa stačil celý maraton. Vydržet tempo afrických běžců však není nic lehkého ani na 100 metrů, však si sami zkuste, jak dlouho vydržíte běžet v tempu tři minuty na kilometr. „Na špici jsem se moc dlouho neudržel, už od začátku se běželo hodně rychle. Ale myslím, že to byly skoro dva kilometry, tedy asi pět minut.“ I za tak krátkou dobu se dá od těch nejlepších ledacos okoukat. „Naučil jsem se od nich, že se taky bojí, že jsou taky nervózní, že se potí, že občas špatně došlápnou, že se občas podívají na hodinky a že spolu občas prohodí nějaké přátelské slovo. Došlo mi, že stejně jako jsou lidé oni, jsem člověk i já, a jsem odhodlaný postavit se mezi ně ještě minimálně jednou, ale už ne na desetině jejich trasy, ale jako jejich plnohodnotný soupeř,“ sní Michael.

    Znovu na Juniorský maraton

    Michael s partou spolužáků Juniorský maraton poběží znovu. Zatímco řada mladých lidí běhání nemůže přijít na chuť, třebíčští gymnazisté to mají úplně naopak. „Mám pocit, že naše gymnázium má běhání a sporty celkově velmi rádo. Vždy jsme dokázali poskládat tým na jakoukoli sportovní akci. Máme výborná děvčata, která se letos dostala do republikového kola Středoškolského atletického poháru nebo do krajského kola v přespolním běhu, kluci jsou na tom podobně,“ vypráví.

    Do Juniorského maratonu se může přihlásit každá střední škola v České republice, startovné je zdarma a stačí složit desetičlenný tým, ve kterém budou tři slečny. Nejprve se běží krajská kola a ti nejlepší postupují do finále, to se běží právě v rámci pražského maratonu. A třebíčští budou mít ty nejvyšší ambice. „Momentálně skládáme týmy na obě dvě kola a chtěli bychom do toho jít s ještě větším nasazením než loni. Soudě podle výsledků z posledního krajského kola si myslíme, že bychom se letos mohli podívat i na bednu, ale to závisí na spoustě okolností. Jistí jsme si však tím, že si to chceme znovu užít.“




Oficiální partneři

  • dm
  • Unicredit bank
  • Kaufland
  • Gatorade
  • Hilton Hotels in Prague
  • České Dráhy
  • Czech Airlines
  • Prague Airport
  • Hainan Airlines

Oficiální mediální partneři

  • Česká televize
  • Seznam.cz
  • Radiožurnál
  • Forbes
  • Hospodářské noviny
  • Reportér
  • Deník

Mediální partneři

  • Run magazine
  • Newton Media
  • Railreklam
  • GfK Czech
  • Praha TV
  • Český rozhlas Junior
  • Behej.com
  • BezvaBěh
  • svetbehu
  • Impact Digital Media

Partneři

  • Hansgrohe
  • Meggle
  • Johnson & Johnson
  • Pedigree
  • Lavazza
  • Messenger
  • Ajeto
  • Ichnusa Botega Bistro
  • Čedok
  • Johnny Servis
  • Eltodo
  • Emspoma
  • Komwag
  • FG Forrest
  • Čechymen
  • PRE
  • DPP
  • IDC-softwarehouse
  • YVENTECH
  • Palestra
  • Záchraná služba
  • Výstaviště Praha
  • Incheba
  • Olive4u
  • Fithero
  • Ski a Bike Centrum Radotín
  • Národní muzeum
  • Clever Monitor
  • Spolchemie
  • Active Times
  • BeBalanced
  • Camic

Patroni

  • Praha
  • CzechTourism
  • MSMT
  • ČAS
  • Český olympijský výbor
  • Evropská komise
  • AIMS

Instituční partneři

  • Praha 1
  • Praha 2
  • Praha 4
  • Praha 5
  • Praha 7
  • Praha 8
  • Pražské Jaro
  • Prague City Tourism
  • Karlova Univerzita
  • FTVS